Nov 18

Depersonalizace a derealizace

Nepřehlédněte: Ke stažení:

1. české stránky o DP/DR Contemporary overview

Diplomová práce o DP/DR Úvod na dpselfhelp.com

Heveroch Sám sobě cizincem

Článek na help24 Léčba depersonaliza­ce (EN)

Dp/Dr v obraze FDG PET

Současné neurologické nálezy (Článek byl poskytnut se svolením redakce časopisu Česká a
slovenská neurologie a neuropsychologie.)

Aktuálně:

Článek na psychologie.cz

Depersonalizace z klinického hlediska (Článek byl poskytnut se svolením redakce Psychiatrie, nakladatelství Tigis).

Depersonalizace označuje subjektivně velmi nepříjemné psychické stavy odcizení či oddělení od vlastního já, duševních nebo tělesných pochodů. Lidé s depersonalizací prožívají těžko představitelné stavy cizosti, neskutečnosti či neexistence sebe samých. Jejich myšlenky, vzpomínky, pocity, pohyby či hlas se jim jeví, jako by nebyly skutečné, jako by nebyly jejich vlastní nebo jako by byly zautomatizované. Mohou mít pocit, jakoby jedna jejich část jednala a druhá to jen odtaženě pozorovala. Někdy se vylekají při pohledu do zrcadla, neboť ačkoliv vědí, že hledí na sebe, zároveň mají hrůzyplný pocit, jakoby hleděli na někoho cizího.

Derealizace označuje stejnou změnu vnímání, týká se však vnějšího okolí. Svět a druzí lidé se zdají být neskuteční, vzdálení nebo zautomatizovaní. Vnější svět se jeví jako by nebyl reálný, jako by byl ve snu nebo v mlze či za nějakou skleněnou tabulí. Hmotné věci se zdají být nehmotné či dvojrozměrné jako na obrázku. Druzí lidé mohou působit zautomatizovaně, jako by byli roboti.

Depersonalizace a derealizace (dále jen depersonalizace) se nejčastěji vyskytují současně, ale mohou být zažívány i zvlášť.

Depersonalizaci doprovázejí další projevy, jako je ochuzení či ztráta pocitů, empatie a motivace, zhoršení koncentrace, paměti, pocit zvětšování či zmenšování těla nebo změněné vnímání času, který subjektivně běží mnohem rychleji či pomaleji.

S přechodným trváním depersonalizace má během života zkušenost poměrně dost lidí. Objevuje se ve stresujících a životně ohrožujících situacích, po užití alkoholu a jiných drog či během únavy a spontánně vymizí. Je-li depersonalizace zažívána trvale či se epizodicky vrací, může jít o projev poruchy, která je nazývána depersonalizační a derealizační syndrom (dále DPDR syndrom). DPDR syndrom není vzácný a jeho celoživotní výskyt je odhadován kolem 1–2%.

DPDR syndrom není tak závažné psychické onemocnění, jakým je např. schizofrenie. Ačkoliv může být člověk velmi znejistěn, a i když mu to může činit určité obtíže, je zpravidla schopen fungovat, pracovat či studovat, aniž by si jeho změny všimlo okolí. Člověk na sebe neztrácí náhled a je si tedy obyčejně dobře vědom, že depersonalizace není optimální psychický stav a chce se uzdravit. To depersonalizaci odlišuje od psychotických onemocnění, jakým je právě schizofrenie. DPDR syndrom je řazen mezi neurotické či úzkostné poruchy podobně jako fobie či záchvaty paniky.

DPDR syndrom může začít náhle (často společně s panikou) či se může postupně rozvíjet. Jeho spouštěčem mohou být drogy (často marihuana, lysohlávky, LSD), stres, trauma, ale může začít i bez zjevných příčin. DPDR syndrom se poprvé nejčastěji objevuje mezi 16 – 22 lety, ale může začít i od nejranějšího dětství nebo až od dospělého věku.

Depersonalizace se zřídka objevuje osamoceně a zpravidla se sdružuje s jinými obtížemi, které na ni buď nasedají (primární depersonalizace) nebo je naopak depersonalizace přidružena k nim (sekundární depersonalizace). Zvláště počátek depersonalizace provázejí deprese, úzkosti, panika či sociální a jiné fobie (strach ze sociálních situací, otevřených prostor, davu aj.). Depersonalizace se často vyskytuje v kontextu poruch osobnosti. Depersonalizace může doprovázet i poruchy příjmu potravy, posttraumatickou stresovou poruchu či různá neurologická onemocnění (epilepsii, migrénu). Depersonalizace se objevuje i u psychotických onemocnění, kde je ale součástí hlubší psychické poruchy projevující se často halucinacemi, bludy a ztrátou náhledu na své onemocnění.

Právě jsem zjistil/a, že již nějaký čas prožívám depersonalizaci. Co teď dělat?

V prvé řadě doporučujeme

NAVŠTÍVIT VAŠEHO PRAKTICKÉHO LÉKAŘE

, psychiatra či psychologa.

INFORMUJTE SE

V této sekci a na stránkách www.depersonalizace.webzdarma.cz najdete další užitečné informace.

NEBUĎTE S TÍM SAMI

Napište email lidem, které potkalo to samé, co Vás. Zjistěte, co pomáhá druhým, a co ne. Zúčastněte se diskuze.
Svěřte se blízké osobě. Nebuďte s depersonalizací sami.

Co dále?

> Zvažte možnost pravidelného docházení na psychoterapii.
> Promluvte si s psychiatrem o možnostech farmakoterapie (podávání léků) a neostýchejte se mluvit o svých prožitcích depersonalizace. DPDR syndrom bývá někdy obtížně diagnostikován a je často mylně pochopen jako varianta úzkosti či deprese a podle toho léčen.

Proč Vás to potkalo?

Odpovědět si na tuto otázku není jednoduché. Neexistuje jedna jediná teorie vzniku depersonalizace a její příčina je komplexní, multifaktoriální a individuální.  Zde jsou nejobecněji uvedeny rizikové faktory podílející se u každého člověka v různé míře na rozvoji tohoto onemocnění:
Genetické faktory: Pro depersonalizaci můžete být geneticky predisponován/a, jako jsou jiní např. pro cukrovku či vypadávání vlasů.
Zátěžové psychické faktory: Chronické či akutní stresové situace; obtížné životní situace, životní ztráty a psychická traumata i s odstupem mnoha let (autohavárie, přepadení, znásilnění, potopy atp.); nepříznivé podmínky v dětství – fyzická či emoční nepřítomnost rodičů, odmítání, nepřiměřené nároky, nadměrná kritika či tresty, hyperprotektivita, nekonzistentní péče, zanedbávání, psychický nátlak, domácí násilí, fyzické týrání nebo zneužívání, násilné chování ze strany jiných blízkých (např. vrstevníků, pedagogů) či cizích osob.
Zátěžové biologické faktory: různá onemocnění (např. infekční onemocnění CNS), drogy či toxické látky mohou přispět k vaší větší zranitelnosti vůči rozvoji depersonalizace či mohou figurovat jako spouštěč.

Během diferenciální diagnostiky depersonalizace je vždy třeba vyloučit neurologické onemocnění, metabolické či toxické příčiny.

Několik obecných rad

  • Podpořte činnosti, které míru vaší depersonalizace snižují – dostatečný spánek (7-9 hodin denně), odpočinek, procházky, cvičení, vyvážená a zdravá strava. Najděte si čas na aktivity a lidi, které máte rádi. Vaší depersonalizaci pravděpodobně zcela neodstraní, ale umožní Vám odpoutat od ní pozornost, žít kvalitní život, posílit váš organismus a sebehodnocení.
  • Vyvarujte se činnostem, které depersonalizaci zhoršují, a které vás poškozují – alkohol, drogy, chronické stresy, nedostatek spánku a odpočinku či naopak přespávání, činnosti a vztahy, které vám škodí.
  • Čelte situacím, které sice vaší depersonalizaci zhoršují, ale které potřebujete k plnohodnotnému životu, jako jsou různé společenské situace či pohyb ve venkovních prostorech. Pokud se jim vyhnete, sice se Vám krátkodobě uleví, ale Váš strach se posílí a postupně může vést k Vaší izolaci. Negativní pocity v těchto situacích vydržte – zpočátku mohou děsivě narůstat a budit ve vás panickou úzkost, ale věřte, že pokud vytrváte, postupně nakonec odezní a jednou zmizí.
  • Pokud máte paniku dýchejte mělkce a pomalu (pět dob nádech, pauza, pět dob výdech). Dýchejte raději do břicha než do hrudi.
  • Zaměřte pozornost na něco jiného než jen depersonalizaci – např. na své zájmy. Dopřejte si luxus nemonitorovat neustále stav své depersonalizace.
  • Buďte poctiví a upřímní sami k sobě. Otevírejte se novému pohledu na sebe a svět, přestože to není jednoduché a někdy je to i velmi bolestné.
  • Uvědomte si své vlastní automatické nevědomé představy a přesvědčení týkající se depersonalizace (např. „toto se neděje mě, ale někomu cizímu“; „nejsem teď a tady, jsem někde jinde“, „toto na mě nemá žádný vliv“), napište si je na papír a zpochybněte je. Co dokazuje vaši domněnku a co nikoliv? Nemohlo by to být jinak? Pokud se vám podaří své „nezpochybnitelná přesvědčení“ zpochybnit, nahraďte je novými („jsem tady a teď“, „toto se děje jen a jen mě“, „toto na mě má vliv, zlobím se, stydím se, mám radost…“)
  • Pokud se depersonalizace v nějaké situaci zhorší, zkuste se zakotvit prostřednictvím svých smyslů. Co vidím, jaký to má tvar, barvu? Co slyším? Co je slyšet blízko a co daleko? Jakými částmi těla se dotýkám země?
  • Vyhledejte odbornou pomoc – psychologa či psychiatra. U někoho příznaky depersonalizace po čase samy vymizí, někdo se s nimi potýká dlouhodobě. V druhém případě se potíže  určitě mohou zmírnit, počítejte ale s tím, že zotavení je často dlouhodobý proces, který vyžaduje vaše nasazení a čas.
  • Pokud máte také obtíže úzkostného, depresivního nebo fobického charakteru – vyhledejte odpovídající svépomocnou literaturu (knihy Jána Praška, Jara Křivohlavého atp.).
  • Několik užitečných otázek

  • Co jsem zatím zkusil, aby moje depersonalizace byla lepší a s jakým výsledkem? Co ještě?
  • Jak to dělám, že moje depersonalizace není ještě horší?
  • Kdy je moje depersonalizace lepší? V čem jsou tyto situaci jiné? Kdo a co je přitom a kdo a co není?
  • Kdyby se stal zázrak a já depersonalizaci neměl, co by v mém životě bylo jinak? Čeho bych si prvního všimnul? Čeho prvního by si všimli druzí?
  • Několik základních předpokladů

    • Depersonalizace neznamená, že je s vámi něco vnitřně v nepořádku. Vaše mysl pravděpodobně vyhodnotila za užitečné a adaptivní potýkat se s jedinečnými lidskými těžkostmi právě tímto způsobem. Mohla si zvolit přestat prožívat pocity.
    • Vaše pocity jsou ale velmi důležité. Příznaky depersonalizace vás trápí tak moc právě proto, že je pro vás kontakt s pocity a spojení s druhými lidmi důležité! Necítili byste se tak špatně, pokud by to pro vás důležité nebylo. Může být proto užitečné být připraven zakoušet i bolest, neboť je druhou stranou mince věcí, kterých si v životě ceníme nejvíce.
    • Mít ohled ke svým pocitům neznamená vždy podle nich jednat. Ačkoliv disponujeme pocity i proto, aby nás chránily, mohou nás někdy nutit do chování, které je pro nás škodlivé. Rozvíjení uvědomování (mindfulness) nás učí naslouchat svým pocitům a myšlenkám, ale chovat se svobodně s ohledem na následky a ve svém nejlepším zájmu.
    • Je nemožné se v životě zcela vyhnout utrpení, zvlášť pokud děláte cokoliv, co pro vás má hodnotu. Láska v sobě obsahuje riziko zklamání, konfliktů a ztráty. Profesní kariéra vyžaduje oběti, výdej energie, trpělivost. Přátelství někdy zahrnuje sebezapření a investice. Cokoliv co má cenu, není bezbolestné. Zkoumejte, jak moc hodnotné je pro vás zotavení z depersonalizace, i když to může být náročný a bolestný proces.
    • Ačkoliv nemusí být vaše odpovědnost, že jste se ocitli v současné situaci, jste to nyní jen vy, kdo může věci posunout dopředu.

    Co je to psychoterapie?

    Psychoterapie je nejjednodušeji řečeno „léčba duše slovem“, i když se v ní zpravidla uplatňuje i řada neverbálních technik (experimenty a nácviky, práce s tělem, sny, imaginací, kresbou). Psychoterapie není jedna a podstatně se liší podle toho, ve kterém směru je daný/á psychoterapeut/ka (psycholog nebo psychiatr) vyškolen/a (psychoanalytické a psychodynamické terapie, gestalt terapie, existenciální a humanistické terapie, rodinná terapie, systemická terapie, kognitivně behaviorální terapie). Ať je psychoterapeut/psychoterapeutka zastáncem kteréhokoliv směru, předpokladem psychoterapie je vždy dobrý vztah vyznačující se přijetím, respektem a opravdovostí. Jedno sezení s psychoterapeutem/psychoterapeutkou trvá zpravidla 50-60 minut a pokud není hrazeno pojišťovnou, stojí zpravidla v řádu několika set korun.

    V čem mi může pomoci psychoterapie?

  • rozvíjet životní plány, cíle, touhy a hodnoty
  • vyprávět a převyprávět svůj životní příběh
  • prohloubit poznání sebe sama, porozumět sobě a druhým
  • vyrovnat se s nepříznivými životními zkušenostmi a ztrátami
  • obnovit či vybudovat sebedůvěru
  • snížit úzkost a napětí, nepřiměřené pocity studu či viny
  • snížit strach z různých situací
  • uvědomit si a změnit své automatické myšlenky a neužitečná přesvědčení
  • tolerovat negativní a rozporuplné pocity
  • naučit se lépe zvládat zátěžové situace
  • rozvinout sociální dovednosti
  • prohloubit tělesné prožívání
  • akceptovat přítomnost a naučit se s depersonalizací žít osobně uspokojivý život
  • porozumět příznakům depersonalizace – odkud se vzala, co ji spouští, zhoršuje, zlepšuje? Co mi přináší, čemu slouží a v čem mě naopak zastavuje?
  • naučit se žít takový život, ve kterém depersonalizace nebude třeba
  • Farmakoterapie

    V psychofarmakologických studiích vykázaly částečný efekt antidepresiva skupiny SSRI v kombinaci s lamotriginem. Samotná antidepresiva mohou účinkovat na přidruženou depresi, na depersonalizaci jako takovou obvykle nepůsobí. Částečný efekt vykázaly také opioidní antagonisté či klonazepam, který je však návykový. Neexistuje specifický guideline pro psychofarmakologickou léčbu depersonalizace a výzkum nadále pokračuje.